I když slunce svítí, konec se blíží

27. května 2018 v 23:27 | Katarina |  Zamyšlená
Na téma "začátek a konec" bych vlastně ani žádný článek psát nemusela, protože tento blog jej sám o sobě ztělesňuje. Skoro to totiž vypadá, že jsem s blogováním skončila dřív než jsem pořádně vůbec začala.

Popravdě tomu tak bylo. V posledních dnech se však něco změnilo. Došlo mi, že i poslední kousíček naděje vyprchal a je potřeba hodit svůj dosavadní život za hlavu. A tento blog tvoří jedno z posledních spojení s nadšeně naivní částí mého já, která se v současnosti utápí v beznaději.

Občas mívám tendenci některé věci zveličovat, ale v tomto případě je tomu přesně naopak. Dlouho jsem si to nepřipouštěl a nemohla tomu uvěřit. Kvůli obyčejnému lidskému egu (kdyby aspoň tak bylo mé) musím vzít svoje sny, touhy a plány, a jen tak se jich zbavit. A nesmím zapomenout na tu hromadu přihodit i x roků mého života, které jsem promarnila nad něčím, co se vlastně nikdy nestane. Je až skoro absurdně komické, že jsem dokázala několik roků svého života nacpat do šesti velkých igelitových tašek.
A samozřejmostí je odnést tento již zbytečný papír, obsahující i tisíce stran nákresů a ručně! psaných poznámek, do kontejneru - Svět se ti hroutí? Život má na mále? I přesto buď v srdci ekolog na dále!
(Jo, jo, kdybych šla původně na tu ekologii, mohlo být třeba všechno jinak...)

Všechno jednou musí skončit, aby něco nového mohlo začít.

Takže ať se mi to líbí nebo ne, konec jednoho dne stejně musel příjít. No, mohlo to taky pár měsíců počkat....
Je v celku velký rozdíl v tom, jestli si za konec můžu sama, či přijde jako blesk z čistého nebe. To se takhle jednoho dne zaslouženě vznáším vysoko v oblacích na svém malé obláčku štěstí a najednou bum, prásk a ležím na dně hluboké propasti. Srdce mi krvácí, hlava se motá a já bezmocně hledím do temnoty kolem sebe. Co to bylo? Co se to sakra stalo?

Pojem deus ex machina asi všichni známe. Občas si ale říkám, jestli neexistuje i jeho opačná verze. Něco jako "diabolus ex machina". Tedy nějaká vyšší síla, která nás v okamžiku štěstí a spokojenosti něčekaně srazí k zemi. Není proti ní obrany, nelze jí vzdorovat. Jakmile jednou přijde - je prostě konec. Sama bych mohla podat hned několik svědectví o existenci tohoto jevu. Mám s ním bohaté zkušenosti.

Ale co teď dělat? Litovat se a zůstat se válet někde v prachu propasti zoufalství? To by bylo asi to nejpohodlnější řešení. Zlomit nad sebou pomyslnou hůl, stejně jako to udělali i moji nejbližší. Nemám jim to za zlé, málokdo dává třetí šanci. Ale mrzí mě to, že i přede mnou prohlašují, že jsem jen líný a nezodpovědný lempl. Mému sebevědomí, které se aktuálně nachází na bodu absolutní nuly, to rozhodně dvakrát nepomáhá.

Bloudím v temnotě a je potřeba se někam konečně pohnout. Často zaznívá otázka: Co si představuješ, že budeš dělat dál? A já nevím, co odpovědět. Ztratila jsem se. Ztratila jsem se v prostoru i sama v sobě.

Žádné světlo ve tmě nevidím. Ale někde je tu prý trním zarostlá cesta. Jindy bych se jí obloukem vyhnula a na místo, kam vede bych nikdy nevkročila.
Teď mi však nic jiného nezbývá. Takže zatnou zuby a...To už radši dělat nebudu. Už jsem to jednou zkoušela a zničehonic se mi rozpadl celý zub. Vážně, nekecám! Křup a stolička byla pryč. Takže bacha na to, co říkáte! Mrkající

Tak tedy... Prostě se s tím musím nějak poprat. Třeba tam někde najdu začátek, k něčemu, na co už delší dobu čekám.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 28. května 2018 v 14:58 | Reagovat

Zapadnutím sluníčka není konec všemu. A máš pravdu, hledej třetí cestu. Pochybuješ = chceš ji hledat. S blogem si dej pauzu a potom dej drobnou zprávu, že už jsi se prosekala trním a vidíš růžičky v dáli jako princ.
Přes tvé pochyby tě zařazuji do Výběru TT. Tvůj článek je dramatické účtování s minulostí, ale po konci bývá začátek, je to tak! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama